Duševní onemocnění

Aktualizace: 19. pro 2019

Dostala jsem do soukromých zpráv několik dotazů, co si myslím o panické atace, depresi, bipolární poruše, postraumatické stresové poruše. Moc děkuji za tolik zpráv a otázek.

Přemýšlela jsem, jak vše pojmout. Došla jsem k závěru, že vlastně jste se dotkli témat, která mi jsou moc blízká. Jelikož nechci, aby tento příspěvek byl dloooouhý. 😊 Postraumatickou stresovou poruchu si nechám na později. Protože o té bych se chtěla rozepsat víc. 😊




Osobní zkušenost


Nejčastější otázka zněla (cituji jen ve zkratce): Jak bojujete s panickými ataky, depresí a úzkostmi?


Ráda bych předem upozornila, že se jedná jen o pohled z vlastní zkušenosti, nikoliv z odborného hlediska. To s láskou přenechám těm, kteří své řemeslo znají nejlíp.


Nooo, abych pravdu řekla, do dubna letošního roku jsem absolutně netušila, že něco takového v sobě mám. Před hospitalizací v Bohnicích jsem se cítila náladová, přecitlivělá, výbušná, žárlivá. Prostě jsem cítila, že to nejsem já. Věřila jsem, že tam uvnitř je veselá holka, která má ráda život a sebe. Navenek jsem tak vypadala. Uvnitř to tak nebylo.


Nenáviděla jsem sama sebe. Za všechno se kritizovala. Měla jsem pocit, že všechno dělám špatně. Nikomu se nezavděčím a že vlastně mají ostatní pravdu. Věřila jsem všem a sobě, že jsem hysterka, žárlivka. S pocity, že vlastně stojím za prd, jsem se dostávala níž a níž. Začala se sebepoškozovat a chtěla spáchat sebevraždu. V tom nejšílenějším okamžiku mi nevědomě život zachránili kluci, mý dva synové. V momentě, kdy jsem chtěla tady všechno zabalit, jsem si vzpomněla na to, jak vlastně bolí smrt. Sama jsem si na vlastní kůži zažila podívat se tváří v tvář smrti. Jak těžké je se s ní smířit. Jak těžké je naučit se, s tak obrovskou bolestí žít.


Ve stresových chvílích, kdy normální člověk, by si řekl: ,,No to je zase den blbec", uvnitř mě se odehrával souboj. Souboj nálad, pocitů, sama se sebou. Najednou jsem se třásla, zpanikařila jsem, začalo bušit srdce, zkoprněly končetiny, dech se zrychlil, polil mně pot, vůbec jsem netušila, co se ve mně děje. Přišlo to vždycky z ničeho nic. Jak lusknutím prstu. Když to přišlo, stálo to za to. Od okolí jsem slyšela: ,,Můžeš se prosím tě uklidnit? Co zase s tebou je? No joo, stará známá hysterka."

V tu chvíli mi bylo ještě hůř. Schoulila jsem se do klubíčka a brečela. Brečela, že mi nikdo nerozumí, že nikdo nemůže pochopit, co se ve mně odehrává. Po každé atace, další dny se nesly v duchu deprese. Nechtěla jsem nikoho k sobě pustit, s nikým mluvit. Však proč? Nikdo mi nerozumí. Okolí začalo reagovat: ,,Můžeš mi říct, co se to s tebou děje? Poslední dny jsi prostě divná."

Jooo jsem divná. Nevím, co mi je. Nemůžeš rozumět ty mně, když nerozumím já sobě. A tak utíkám. K práci, k alkoholu, k nefungujícímu vztahu. Utíkám do chvíle, kdy řeším otázku zda být či nebýt. V momentě, kdy jsem se nějakým způsobem vrátila zpátky, jsem dobrovolně navštívila Psychiatrickou nemocnici v Bohnicích. Protože jsem věděla, že pokud to neudělám, způsobím bolest těm nejzranitelnějším. Svým dětem.


Podruhé jsem se narodila


V Bohnicích jsem se podruhé narodila. Konečně jsem dokázala pojmenovat všechny svoje emoce. Nejen, že se pojmenovaly, ale hlavně byly přijaty. Se vším všudy. Věřím, že ten kdo si duševním onemocněním prošel a prochází, ví, že kořeny bývají v dětství. U mě to nebylo jinak. Takže panickou ataku mi vždycky vyvolala situace, která byla podobná, té z dětství. Kterou jsem nikdy neřešila, nepojmenovala. Proto věřím, že co je vyřčené, je vyléčené. Teda skoro. 😊 Stále se svými emocemi pracuji. Konkrétně se vztekem. Ten teda mám potlačenej fest. :-) Vždy za všech okolností jsem chtěla být ta hodná holčička Evička. Hlavně, aby byl všude klid. Zaplaťpánbůh vztek umím pojmenovat, vnímat ho, přijmout ho a ventilaci vzteku již ovládnout. Aaaaale, nebojte, stále se objeví situace, která mně srazí na kolena. V tu chvíli se stávám pozorovatelem a jen sleduji, co se děje. Ve mně děje. Občas je to nářez.


Jak pomoci svým blízkým


Další otázka, která se ve zprávách objevila byla: Jak poznám, že někdo z mých blízkých trpí duševní poruchou?


No na to je těžké odpovědět. Každý z nás je originál. Každý z nás má práh bolesti jinde. Nicméně, jakmile budete mít pocit, že máte vedle sebe prostě divnýho člověka, kterému se mění nálada z minuty na minutu, je přecitlivělej, výbušnej. Utíká k alkoholu, drogám, workoholismu. Máte pocit, že jeho blbá nálada je nekonečná, že okolo takovýho člověka musíte chodit po špičkách. V tu chvíli zpozorněte. Protože zrovna v tuhle chvíli, depresivní, úzkostný člověk potřebuje slyšet, že není sám a není odsuzován. Řekněte mu například: ,,Asi nedokážu pochopit, co prožíváš, ale jsem tady pro tebe. Kdybych ti mohla nějak pomoci, řekni. Hele, nikdy jsem se s tím nesetkala, ale vidím, že ti asi není dobře, můžu ti nějak pomoci?"

V momentě, kdy se vám člověk, který momentálně prochází depresí, otevře, není vyhráno. V tu chvíli je potřeba volit slova. Vím, je to těžké, ale věřte, že můžete svým klidem, zachránit někomu život. Člověka nesuďte. On třeba sám neví, co se s ním děje. Jen s klidným hlasem odpovězte: ,,Nevím, jestli tě dokážu zcela pochopit, ale pokud chceš, vypovídej se, nebudu tě soudit, nebudu tě hodnotit."

Někdy si člověk skrze sdílení odpoví sám, někdy to nestačí a v tom momentě je potřeba nabídnout pomoc. Vyhledat odbornou pomoc. Není ostuda, říct si o pomoc. Vlastně se to nemusí nikdo dozvědět. Ujistěte vašeho blízkého, že ho máte rádi tak i tak. Jakékoliv emoce jsou součást jeho a že chápete, že teď prožívá náročné období.


No a co v případě, že vlastně si nechce ten druhý nechat pomoci?


Snažíte se pomoci svému blízkému, ale on si pomoci nenechá. V tom případě, jen buďte. A pozorujte. Víc se asi dělat nedá. Protože komu pomoci nejde, zde jsou všechny možné síly a nevyžádané rady marné. My můžeme jen respektovat jeho rozhodnutí. Vím, jak těžké to je. Věřte mi.


No, tak to jsem se zase rozepsala. 😊 Je potřeba o duševním onemocnění otevřeně mluvit. Většinou se schovává za závislostmi. A tím myslím nejen na alkoholu, drogách, ale i na vztazích, práci a dalších. Ale o tom by mohl být další článek.


Tak mějte báječný den a usmívejte se. Objímám vás.



517 zobrazení

©2020 by evapise.cz