Jak poznám, že jdu po správné cestě

Aktualizace: led 6

Dostala jsem zajímavou otázku: ,,Evi, jak poznám, že jdu po správné cestě?“

Ufff, noooo. Kdo ví, která cesta je správná? Která je špatná?

Moje milovaná prababička říkala: ,,Evinko, neexistuje správný ani špatný rozhodnutí. Prostě je jen rozhodnutí. Ty za něj přebíráš zodpovědnost.” S láskou, drahá babičko, přidávám - a úhel pohledu. Tímto způsobem přistupuju (nejen) k počasí. Není krásné a škaredé počasí. Prostě je to jenom a pouze počasí. Můžeme být šťastní, když svítí sluníčko a můžeme být šťastní mezi kapkami deště. Jasně, jak najít štěstí při povodních, které berou střechy nad hlavou. V ten moment asi těžko si člověk řekne: Juchuuuuuu, povodeeeň. Velká výzva, ve které naleznu později štěstí. Pěkný prdlačky. Přichází bezmoc, beznaděj. Co bude dál? Člověk pláče, vzteká se, cítí nespravedlnost. Proč zrovna já?



A tak na otázku: Jak poznám, že jsem na správné cestě? Kdo ví, co znamená slovní spojení: cesta správná? Odpovídám: Každá cesta, na kterou se vydáš je správná. Jen za tu svou cestu přijmi zodpovědnost. Zodpovědnost, za to, že to bude nejen cesta zalitá sluncem, ale bude to taky cesta plná beznaděje, bezmoci a pádů. Možná tě okolí odsoudí, možná celá společnost, možná příjdeš o mnoho lidí, své milované, své nejbližší a známé. O spoustu peněz.


Pokud my věříme, že i když na cestě stojíme sami, že je to správná cesta, tak to správná cesta prostě je. Když my sami v sobě uvěříme, že sami sobě věříme, budou nám, v nás, věřit ostatní.


Takže......pokud máme chuť zrealizovat svůj velký/malý sen a nevěříme, jestli je to správná cesta, tak kdo pak má našemu snu věřit?


A že nás přepadne strach, že to nezvládneme, nebo že je to absolutní blbost. Tak vám s láskou píšu: JE TO V POŘÁDKU. Strach je na místě. Kdyby nebyl, koho bychom překonávali? Kdo by nás naučil pokoře a vděčnosti?


Každý den bojuji s nějakým připrdlým strachem. Každý den, dělám minikrok, díky kterému se strachu odvážně postavím a on má stále a stále menší slovo nad mým životem.

Nejdůležitější a nejtěžší je dát strachu jméno. Posadím si strach v tichosti na klín a řeknu: ,,Ok, jsi tady. Co mi chceš říct?“

A naslouchám sama sobě. Proč? Proč se ten strach objevil? Proč říká: Prosím tě, uklidni se. Zařaď zpátečku. To nezvládneš. Na to nemáš vzdělání, peníze, máš děti, jsi vdaná, bydlíš na vesnici, jsi tlustá, hubená, neumíš zpívat, hrát a s tou pamětí taky nic moc. Slyšíš mně? ZAPOMEŇ NA TO a vrať se zpátky.


Můžou to být hlasy z dětství, od kamarádů, ze školy. Kdo ví.

My to teď můžete změnit. Strachu na klíně říct: Hele, víš co, tebe už znám. Když to teď vzdám, už vím co mně čeká. Ale na straně druhé....to neznám....a tak se nebojme a vydejme se na správnou cestu. Na cestu, která je správná pro nás.

Když my své cestě uvěříme, budou k nám chodit náhody-nenáhody, skvělý lidé, skvělé situace, báječné přiležitosti a v nás se bude hlouběji ukotvovat pocit, že jdeme správně.


Přeji vám báječné pondělí, moji milí. ❤️❤️



0 zobrazení

©2019 by evapise.cz