Jsem cíťa

Věřím, že jsme v tom spolu. 😊🙏

Tečou vám slzy v situacích, ve kterých vaše okolí si klepe na čelo, že vás zrovna tohle může rozplakat? Nooo tak včera jsem jeden takový den měla. 🤦‍♀️

Pláču, slzím pořád. Rozbrečí mně i to, že voní prádlo. 🤦‍♀️ Ten kdo brečí u filmu tři vteřiny, já brečím ještě 20min po filmu. 😂 Zaslzím, když vidím, jak někdo někoho pustí sednout. Zaslzím u každého vašeho krásného komentáře. Zaslzím jen tak, že sedím a čučim. Tečou mi slzy, když se rozčiluju nad rozlitým mlíkem a slibuju si, že už tu chybu příště neudělám. (jasně, že udělám 😂🤦‍♀️). Jooo a taky bulím, když prohrávám. Třeba při hře Dostihy a sázky. Jakmile mi někdo koupí koně Napoliho, je konec. Definitivní konec našeho vztahu.

Dřív jsem slýchávala: ,,Prosim tě, neřvi furt. Ty jsi fakt divná, pořád řveš. Kvůli tomu brečíš, jo? Tak si to tak neber.” 😂 Tuhle větu fakt žeru. Jak jako si to nemám brát? 🤷‍♀️ Když uvnitř právě probíhá emoční výbuch.

Dřív jsem svou extrémní přecitlivělost brala jako něco, co je špatně. Slzy se přece nenosí. V dnešním světě určitě ne. Musíme být přece hrdinky. Kabrňáci. Ukážeme jednou city a prý do nás budou bodat, pomlouvat nás, soudit. Pro okolí budeme vypadat jako slaboši.

A tak jsem zkusila plakat za rohem. Zkusila jsem plakat, tak jenom trochu. Zkusila jsem neplakat vůbec. To byla největší blbost. 😂

No tak brečím. Brečím pořád. Štěstím, vděčností, když se děje něco krásného, když mi někdo něco vypráví, když duše a srdce bolí, když jsem vzteklá.

A jedno vám řeknu, pokud taky patříte k citlivějším lidem, je to SUPEEEER. ❤️ Protože, dokážete něco, čeho se mnozí bojí. Ukázat svou křehkost a zranitelnost. Za tím vším totiž je obrovskááa síla. Síla být jiní. Divní. Svý. Jedineční. Srdeční.

Takže, až vám někdo zase bude říkat: Nebuď cíťa. Tak (si) řekněte: A ty nebuď tatar.

Mějte super citlivé dny, drahouškové. ❤️