Krok do neznáma

Znáte taky ten pocit, kdy cítíte, že je čas jít dál? Pustit něco, někoho? Změnit svůj dosavadní životní styl. Svoje myšlení. Své zaměstnání. Svého partnera. Jen k tomu odvážnému kroku nás brzdí strach v hlavě. Spoustu otázek typu: Co nás tam vlastně čeká, když toto opustím? Tam to přece neznáme. Tam jsme ještě nebyli. A tak zůstáváme. Tam, kde to známe. Jenže, cítíme, že to není ono. Jsme nespokojení, přestáváme být vděční. Vnímáme, že to nejsme my. Hledáme odpověď na otázku, proč vlastně žiju? Propadáme se níž, zastavuje nás nemoc. Tak sakra. Tělo a duše křičí. Udělej něco. Udělej ten krok do neznáma. Podívej se, jak se cítíš? To nejsi ty. Pusť to.





Naprosto chápu, jak těžké je opustit práci, která nám vlastně dává každý měsíc pocit bezpečí. Jak těžké je vystoupit z nefunkčního vztahu, protože to známe a dává nám "pocit bezpečí". Jak těžké je pustit ve svém okolí lidi, o kterých jsme se domnívali, že jsou přátelé. Jak těžké je udělat krok tam, kde to neznáme. A tak když to neuděláme my, udělá to za nás osud sám. Postaví nás před situace, kdy máme pustit, pochopit, přijmout a jít dál. Směrem k sobě.


Jsem jednou z vás. Udělat krok někam, kde to neznám, je velká výzva. Protože....co když tam, zůstanu sama? Co když tam, mně vlastně nic lepšího nečeká? Co když tam o všechno přijdu? Co když tam, vlastně jdu za něčím, co bude k ničemu? Co když tam....


Věřte, že za každým odvážným krokem směrem do neznáma, je něco, neuvěřitelného, vesmírného, báječného, skvělého. Aby k nám to božské vlastně přišlo, musí odejít to, co s námi již nesouzní. Je to v pořádku. Na své cestě jsem poznala spoustu lidí, kteří přišli, odešli. Někteří se vrátili. Vlastně teď zpětně vnímám, jak moc jsem lpěla na pocitu bezpečí. Přitom, když jsem pak ten krok do neznáma udělala, vždycky, ale vždycky za tím přišlo utvrzení, že jdu správně. Vnitřní utvrzení. Nikdy jsem netušila, co mně vlastně čeká. Jen jsem věřila. Věřila, že jdu správně a že vždycky všechno dobře dopadne. Však nás to odmala všichni učí, každá pohádka má šťastný konec. Teď si třeba někdo z vás říká, no jo, tobě se to řekne, když já nemůžu, protože......Věřte, že můžete. Věřím ve vás. Když jsem to zvládla já, obyčejná holka z maloměsta, zvládnete to taky. Mám za sebou spoustu odvážných životních kroků. Odchod od rodičů, rozvod, přijetí bolesti ze smrti blízkého člověka, přijetí bolesti ze sexuálního zneužívání v dětství, naučit se říkat o pomoc, změnit práci, udělat něco, s čím nikdo nesouhlasí. Není to žádná prča. Když vlastně s vaším rozhodnutím nikdo nesouzní. Najednou stojíte sami. Jen slyšíme, jak jsme špatný, jak neděláme to, co by jiní udělali jinak. Jenže, když v sobě máme víru, i přesto všechno, že jdeme správně, i když tam stojíme sami, vždycky přijde někdo, něco, co právě teď potřebujeme. Slyšet, přečíst, vnímat, pochopit. Mám teď okolo sebe neuvěřitelně inspirující a motivující lidi, nádherné duše, za které jsem vděčná. Jen museli odejít ti, kteří ke mně již nepatřili. Nemohli odejít, protože, jsem je zuby nehty držela. Ačkoliv ve mně nevěřili, se mnou nesouhlasili. Po odvážném přijetí pravdy: pouštím tě, protože naše cesta je jiná, přišli ti, kteří ve mně věří, přijali mně takovou jaká jsem.


A já věřím, že, ať jste teď kdekoliv, kýmkoliv, s kýmkoliv, máte v sobě odvahu a vnitřní sílu jít dál. Tam směrem k sobě. Do neznáma.




39 zobrazení

©2020 by evapise.cz