Nejsi šílená, jsi odvážná

Krásný den, moji milí. ❤️ Vím, dlouho jsem se neozvala. A nyní se dozvíte proč. 🙂





Mnozí z vás zaregistrovali, že jsem přijala pozvání do Městské knihovny v Žatci, abych přednášela na téma: Nečekaná událost, jako životní dar. Kde se mluvilo o emocích, bolesti. Jak bolest přijmout, pojmenovat, pochopit, propustit. Naučit se s ní žít.


Absolutně jsem nečekala, co mně čeká. Kdo přijde. Ke komu budu mluvit. Bude to vlastně někoho zajímat?


Jak asi víte, kdo neví, už ví 🙂, součástí mého života jsou panické ataky a úzkosti. V momentě, kdy vím, že přijde vystoupení z komfortní zóny, panikařím. Panikařím tak, že se odstřihávám a jedu na autopilota. Uzavírám se do sebe. Nevidím. Neslyším. Nechci vidět. Nechci slyšet. Uzavírám se do bubliny a hlavní roli v hlavě hrají démoni. Nezvládnu to. Nedám to. To bude ostuda. Nepřijedu. Vždyť to nikoho nebude zajímat. Já? Já mám jako mluvit? Ne, to prostě nedám. Zavolám, že nemůžu dorazit. Na co se vymluvím? Na angínu? Na chřipku? Na to, že mi upadlo kolo u auta? Blbost. Začíná se ozývat tělo. Polejvá mně pot, jen při myšlence, že mám mluvit. Srdce buší natolik, že mám pocit, že přijde infarkt. Bože to nedám. Evo, prosím tě, na co si to hraješ? Podívej se na sebe. Nikam nejezdi. Nedáš to. Slyšíš. Nedáš to. Radši se zahrabej někde v koutě. Ty na to prostě nemáš. Uffff. Mazec, co? Vidíte se v tom taky?


Dřív bych démonům propadla. Dala jim sílu tím, že bych je posilovala, svou vírou. Věřila bych, že mají pravdu.


Jenže.....nyní mám okolo sebe úžasné vnímavé duše. Duše, ke kterým můžu být naprosto otevřená, upřímná. Duše, které nesoudí, nehodnotí. Jen jsou. Tady a teď. A vím, že oni ví. Proto jsem o svých démonech nahlas začala mluvit. Už jsem se za ně nestyděla. Pojmenovala jsem je, pohladila a řekla: Já vím, dětství mně opět navštívilo. Však tam jsem slýchávala: Evo, ty jsi úplně blbá. Evo, ty na nic nesahej, všechno pokazíš. Evo, podívej se, jaký máš tlustý nohy. Evo, čím myslíš? Evo, na maturitu nemáš, běž na prodavačku. Evo, v životě nic nedokážeš. Evo, Evo, Evo.

Tak jsem to svoje vnitřní dítě objala a ujistila ho, že na to opravdu MÁ, že už není čeho se bát. Pokud to nevyjde, nic se přece neděje. Už jsme společně zvládli tolik věcí, a vždycky to dobře dopadlo. Ujistila jsem ho, že jsme úžasní, skvělý a že to bude super. Děkuji mým milovaným, kteří mně takovou vidí. Báječnou, úžasnou, skvělou, odvážnou.


A proto, obklopujme se lidmi, kteří nám řeknou: Ty nejsi šílená, ty jsi odvážná. Protože, tak můžeme být ve správný čas na správném místě. A vyléčit kus svého zraněného vnitřního dítěte.


Moc děkuji těm, kteří jste na přednášku dorazili. Byli jste naprosto báječní, famózní. Děkuji, že jste dostali odvahu přijít. ❤️ Vážím si toho moc. ❤️🙏




0 zobrazení

©2019 by evapise.cz