Ta z Bohnic

Aktualizace: 2. pro 2019

Huráá je to tady, několikaměsíčně slibovaný příspěvek. Říkali jste si o něj. A já vám chci udělat radost. Sice nevím, jak začít, ale jdeme na to. Čajíček, nohy na stůl, 5 minut vašeho času, čtěte.





Od sdílení svého příběhu na rádiu Wave v pořadu Diagnóza F mi stále chodí krásné zpětné vazby. Mezi nimi jsou i dotazy: Jak ses dostala do Bohnic? Proč zrovna Bohnice? Jak na to reagovalo okolí? Jak se ti žije dál? Nevadí ti, že máš nálepku: Ta z Bohnic? Jak to tam probíhá? Jelikož nestíhám na soukromé zprávy odpovídat jednotlivě, snad zde naleznete odpovědi na vaše otázky. Pokud odpověď nenaleznete, pište. Díky vám, má smysl blog psát dál. Vy jste pro mně inspirací.

O svém pobytu v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích mluvím i jako Živá kniha. Mám štěstí na čtenáře, kteří jsou odvážní a ptají se. Byla jste v kazajce? Byla jste připoutána k posteli? Je to tam opravdu jako ve filmech, postel a bílý zdi?


Jak to všechno začalo?


To, že se mnou uvnitř není něco v pořádku, jsem tušila. Ačkoliv navenek jsem působila vesele a pozitivně. Chyběla mi vnitřní stabilita, zodpovědnost k sobě samotné, řád, jistota. Byla jsem roztěkaná, vše začala a nedokončila, bylo mně všude a vlastně jsem byla ztracená. Tušila jsem, že moje blbý nálady, nejsou jenom blbý nálady. Když s nimi bojujete každý den, několik měsíců. Živě v těch momentech si představujete, že tady na tom světě chcete skončit. Z malýho bubáka roste temný démon. Před sebou vidíte černočernou tmu. Jste podráždění, náladový, přecitlivělý, ubrečení, nic vám nedává smysl, máte pocit totálního selhání. Je super, že vidíte na každém rohu popisky: Buď vděčná, za to, co máš. Buď vděčná, že máš zdravý děti, ruce, nohy, můžeš dýchat, vnímat.

Když jste sami se sebou v pořádku, tam uvnitř, dává vám to smysl. Jste vděční. Jakmile ztrácíte sami sebe, vděčnost najednou není. I když v hloubce duše víte, že je. V časech absolutní depky, ale fakt depky, si ještě sami sobě kopete hrob nadávkami typu: Aha, tak už ani nejsem vděčná, no dobrý. Všichni mají pravdu, jsem nic, nic nedokážu, ničeho si nevážím, nenávidím se, nikdo si mně nevšímá, nikdo mně nechápe, i ti blízcí mi nadávají, že jsem hysterka, uklidni se, prosím tě, neřvi furt. A vy jdete níž a níž.

V čem jsem fakt profík, jsou útěky. Ačkoliv běh jako takový nemám ráda, v tom útěku vnitřním jsem už uběhla maraton. Kdykoliv jsem byla postavena před sebe samotnou, zpanikařila jsem a utekla. Když se objevil člověk, který mi chtěl pomoci, tak jsem mu to nedovolila. Nechtěla jsem. Však to všechno zvládnu sama. Ha, jak sama sobě jsem lhala.


Deprese neexistuje


Deprese prostě neexistuje. Podle mně je to jen obrovský alarm, který na nás křičí: Už se sebou něco dělej. Postav se sama sobě, svým traumatům, bolesti, čelem. Většina z nás se toho bojí. No jasně. Ono, když člověk se podívá na ty svoje bolístky, otevře jim dveře, tak vylézají kostlivci ze skříně. Proto je všude tolik telky, hlasité hudby, hromada lidí.

Většina z nás se bojí být, sama se sebou v tichu. Jen tak. Jen tak být. Ono to občas zabolí. Vyděsí. Má to obrovský pozitivum. JE TO JEDNO VELKÝ DOBRODŮŽO. Vlastně zjistíte, že vůbec nevíte, kdo jste, kým jste, kým chcete být. Většina z nás nosí spoustu rolí a masek. Strach být sám se sebou je velký. Však se nedivme. Většina z nás odmala slyšela: Nechoď tam. Spadneš. Nezlob, nebo ještě dostaneš. Neřvi, ti říkám. Nevztekej se, nebo si tě odnese čert. Mám pro toho čerta jít? Kdykoliv jsme chtěli být sami sebou, bylo to špatně. Tak rádi, sami před sebou utíkáme. Utíkáme tam, kde vlastně se cítíme přijímáni, ale opak je pravdou. Jen se potkáváme s těmi, kteří jsou taky na útěku. Mám na mysli alkohol, drogy, workoholismus, závislost na vztazích, sexu, internetu a další.


A tak jsem utíkala. Potkala mně závislost na vztazích, nejen těch partnerských. Workoholismus. Jeden čas jsem utíkala i k alkoholu. Co mně díky Bohu nepotkalo, byla závislost na drogách. Stihla jsem říct dřív STOP, než by bylo pozdě. Jednou jsem se opila tak, že můj život visel na vlásku. Po vystřízlivění jsem řekla DOST, tak takhle ne. Takhle to dál nejde. Ty stavy jsou ještě horší. Dala jsem sama sobě chvilku na to, jestli to zvládnu sama. Kdepak. Přišel stav, který se nedá slovy popsat. Sedíte, brečíte, chcete skončit. Se vším. Hlavně sami se sebou. Jenže se ozvala intuice, který mně zastavila. Evo, máš teď na výběr. Buď to skonči. Nech tady kluky prožít si to, co sis prožila ty. Obrovskou bolest ze smrti blízkého člověka, být bez opory mámy. Nebo si už koukej říct o pomoc, protože očividně to sama nezvládáš. Ty stavy deprese, úzkosti, paniky byly šílený. Jenže bylo Velikonoční pondělí a já si položila otázku, kam vlastně mám jít?

Když nás přepadne o sváteční den náhlá fyzická bolest, frčíme na pohotovost. Takže, kam, když bolí duše? V tu chvíli mi bylo všechno úplně jedno. Hlavně, chci přežít. Jestli se nedostanu brzy na pohotovost kamkoliv, dopadne to fatálně. Nejblíž máme Psychiatrickou nemocnici v Bohnicích. Místo, které většina lidí stále vnímá jako důvod k předsudkům, výsměchu, odsouzení. Jen je to místo, kde se také zachraňuje život. A tak za necelou hodinu jsem seděla na příjmovém oddělení.


Začátek všeho - příjmové oddělení


Na příjmovém oddělení jsem absolutně nevnímala, co se kolem mně děje. Jen jsem věděla, že potřebuju pomoc. Jakoukoliv. Prášek, vypovídat se, cokoliv. Ale potřebuju pomoc, naslouchání a pochopení. Když si mně zavolala do ordinace paní doktorka, věděla jsem, že teď už bude jen líp.

,,Tak copak vás sem přivádí?" ,,No víte, nejsem vděčná."

Paní doktorka se pousmála a velmi empaticky odpověděla: ,,To je v pořádku, popovídáme si o tom."

Je to v pořádku. Věta, která mi zní doteď v uších. Je to v pořádku. A tak jsem začala, nejprve s tím, že mně dohání bolest ze smrti blízkého člověka. Že asi před ní utíkám. A musím se jí postavit čelem. Od smrti jsme se dostali k dětství a paní doktorka sdělila: ,,Potřebujete intenzivní psychoterapeutickou péči. Chvilku si vás tady necháme. Souhlasíte s hospitalizací?"

Souhlasím, chci přežít. Přežít pro sebe. Pro syny.


Pavilon 23


První kroky vedly do pavilonu 23. Do pavilonu, které má v přízemí uzavřené oddělení. Sem nikdo nesmí. Všechny věci odevzdáte na sesterně. To, aby vás nenapadlo oběsit se na kabelu od nabíječky, podřezat si žíly kapesním zrcátkem, apod. Zní to asi úsměvně, ale když opravdu člověk chce skončit se svým životem, najde sílu ukončit to jakkoliv, kdekoliv.

Musím říct, že jsem měla během celého pobytu štěstí nejen na personál, ale i na spolubydlící. Na sesterně byly neuvěřitelně vnímavé sestřičky, i bratr se tam objevil. Vše mi vysvětlily, dodaly pocit bezpečí. Ano, cítila jsem se v bezpečí. Cítila jsem, že jsem tady správně. Dostala jsem stabilizační léky a šla na pokoj. Kde jsem jen brečela a brečela. Kdykoliv jsem si mohla říct o pomoc. Bez řečí typu: Citlivka, hysterka, zase řveš? Naopak jsem poprvé zjistila, že je v pořádku být cíťa a naopak je to velký dar a obrovská síla. Ošetřující doktorkou se stala MUDr. Rudlová a doteď jsem vděčná za její duchapřítomný přístup.

Dny na uzavřeném oddělení probíhaly, tak nějak.....nelze popsat. Prostě se jen buď vztekáte, brečíte, panikaříte, hledáte se, ztrácíte se, stabilizujete se. Ale jedno víte, že je to v pořádku a můžete s tím něco dělat. Jen když chcete s tím něco dělat. Na uzavřeném oddělení jsem byla 6 dní. Pak jsem postoupila o patro výš. Kde je otevřené oddělení.

Zde máte už vycházky, možnost si vzít propustku s doprovodem a plníte dopolední aktivity. Jsou to buď relaxační techniky, jóga nebo centrální terapie (centrálky). Centrálky jsou terapeutické dílny a vy si můžete vybrat, kterou zrovna chcete navštívit. Svíčkařskou, dřevařskou, truhlářskou, knihařskou, textilní, tkalcovskou, šperkařskou, papírenskou, sklářskou, košíkařskou. Ufff, vážně je jich tam tolik? Je jich spousta a záleží jen na vás, kterou si vyberete. Na otevřeném oddělení jsem byla také týden. Následovala péče na pavilonu 3.


Pavilon 3


Pavilon, který mně naprosto transformoval. Lékařský a zdravotnický personál je zde naprosto profesionální. Na pavilonu 3 (na trojce), jedná o otevřené oddělení, je již přísnější režim.

Ráno budíček v tu samou hodinu, rozcvička, snídaně, ranní kruh s lékaři a terapeuty, kde mně naučili zavést si deník vděčnosti. Na ranním kruhu jsme si vždy říkali, co nás ten den čeká a co se nám den předtím povedlo. Zde jsem poprvé procítila, že i když máte den blbec, vždycky se vám něco povede. Za normálních okolností tu povedenou věc vnímáte jako běžnou všední věc, ale když vám je fakt ouvej, je to vážně velká věc, která dokáže odstartovat vidět a vnímat další a další pozitivní situace.

Po ranním kruhu se konaly skupinové terapie, které se rozdělovaly podle barev. Červená, modrá, zelená, bílá. Kdo, do jaké barvy skupinové terapie půjde, určovali lékaři a sestřičky. Podle čeho rozdělovali lidé do skupin, netuším. Já patřila do červené. Síla ve skupinové psychoterapii tkví v tom, že najednou slyšíte i jiné silnější příběhy a máte možnost vyslechnout si názory na váš příběh z jiných úhlů pohledu. Skupinová psychoterapie je vedena odborníky. My měli Mgr. Matějkovou a docenta Kožnara. Doteď je vnímám jako mámu a tátu. Docent Kožnar mi předal neskutečně moudrých rad, které mně postavily na nohy. Vlastně takové rady, které má předat otec své dceři. Rady, které přišly v pravý čas a které jsem si vzala k srdci.

Po skupinových terapiích následovaly opět centrálky. Po centrálkách, oběd a po obědě jsme měli možnost využít individuální terapie, hypnózu, hagioterapii a relaxační techniky. Hagioterapií jsem nikdy neprošla. Zato jsem prošla pětkrát hypnózou a jednou individuální hypnózou. Tam se mi přenastavila mysl. Potvrdilo se, že je fakt všechno v hlavě. Tímto děkuji MUDr. Poněšickému za možnost projít nejen hypnózou, ale i dramaterapií pod jeho vedením. Je to profík.

Během hospitalizace se také večer účastníte společenského klubu. Hráli jsme různé hry, zpívali. Hospitalizována na trojce jsem byla 2 týdny.

Následující tři týdny jsem dojížděla do denního stacionáře. No co vám budu povídat. Byla to fakt fuška. Není to žádná prča. Vypadá to, že sedíte a povídáte. Ale, to co se ve vás děje. Jak to bolí, když (od)pouštíte. Masakr. Zjistíte, kolik v sobě máte potlačených emocí. U mně to byl vztek. Tyyyy jo, já byla pořád vzteklá. Pořád jsem. Štěkna uštěkaná. Ale štěkám s láskou. Zjistila jsem, že vlastně neutíkám jen před bolestí ze smrti. Ale taky před dětstvím. U mně ten kořen všeho bylo sexuální zneužívání strýcem, které jsem si prožila v deseti letech a hlavně chybějící podpora rodičů. To, že jsem o tom vlastně s nikým pořádně odborně nemluvila a chtěla jsem být ta silná. 22 let jsem o svých pocitech s nikým nemluvila. Ufff. Tím se dostávám vlastně ještě k jedné terapii, která pro mně byla zásadní. Díky, Pavle, že jsi mně tam vzal. Tou terapií je arterapie. Na art jsem šla ze zvědavosti. V duchu jsem si říkala, že nevím, co namaluju, protože jsem ve čtvrtý třídě, měla z výtvarky trojku. A doteď blok z kreslení a malování mi zůstal. Arterapeut mně požádal, abych namalovala scénu z pohádky Červená Karkulka. Mně v tu chvíli naskočila scéna, jak Karkulka jde lesem a potká vlka. Tak jsem namalovala dům, ve kterém bydlela babička, les, a chtěla jsem namalovat Karkulku. V tom mně popadl vztek. Vzteky jsem počmárala celej papír. Říkám, já tu Karkulku prostě nenamaluju. V tom terapeut řekl: Nevadí. Důvod proč, jste tady, je v situace, která vás potkala v dětství. Vy tu Karkulku chcete chránit před zlým vlkem. A vztek je na ty, kteří Karkulku neochránily. Jak všechno do sebe zapadlo. Sexuální zneužívání, strýc, rodiče. A proměna mysli jela na plný obrátky. A vlastně jede pořád. Jooo a mimochodem, pro ty, kteří ví, arterapeut se jmenoval Holub. Náhoda?

Po skončení bohnické terapeutické péče jsem 14 dní byla totálně vysátá emoční houba. Ta makačka stála za to. Ten pocit po, stojí za to.


A co mi to všechno dalo a vzalo?


Vyselektovalo mi to okolí. A to krásným způsobem. Zůstali opravdu ti pravý přátelé.

Můžete komukoliv cokoliv vysvětlovat, ale stejně každý chce slyšet, jen to, co chce slyšet.

Přivedlo mi to do života nové lidi, nezapomenutelné situace.

Odstartovalo novou éru Evy. Z Evy se stala Živá kniha, kde je pozitivní inspirací a motivací pro studenty a veřejnost. Stala se chůvou/tetou/účou ve školce. Píše blog. Je sebejistější. Ví, že je důležité otočit prstem směrem k sobě, pokud chceme něco změnit. Má spoustu práce před sebou. Už ví, že na nic není sama. Že nemusí být jen silná.

Ten, kdo řeší cizí životy, většinou potřebuje vyřešit ten svůj.

Dětství nás neuvěřitelně stíhá.

Že vlastně kohokoliv potkáme, všechny situace, které prožíváme, jsou pro nás darem. Hlavně takové, které nejvíc bolí. Protože, co bolí, to sílí.

Takže, nebojte se podívat na svoje bolístky. Plačte, vztekejte se, hrdě říkejte NE, mějte se rádi. A nezapomeňte, není ostuda docházet k psychologovi. Naopak je to obrovská odvaha a odvážné lidi, svět potřebuje.



142 zobrazení

©2020 by evapise.cz