Vděčnost vs duševní onemocnění

Krásný den, moji milí ❤️


Pro ty z vás, nás, kteří to potřebujeme slyšet/číst. 🙏❤️





Když jsem procházela duševní krizí, netušila jsem, že to co prožívám uvnitř sebe. Ty všechny zmatky, křiky, slzy, zoufalství, propady, sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu. Nesou své jméno. Panická porucha, deprese, úzkosti. Při každém svém “záchvatu” jsem sama sebe obviňovala, jak hrozná jsem. Jak špatná jsem. Jak hysterická jsem. Sebeobviňování začalo zrcadlit okolí.


👉 ,,Přestaň, podívej se, jak se chováš.”

👉 ,,Chováš se jak hysterka.”

👉 ,,Uklidni se.”

👉 ,,Můžeš prosim tě přestat s těma svýma kecama? Už mě to nebaví.”

👉 ,,Podívej se na sebe, jak vypadáš.”

👉 ,,Kdybys makala na poli, nemáš čas myslet na blbosti.” 🙈

Věty, které jsem často slýchávala.


Do těchto šílených vět, které jsem přijala za své, se přidaly pocity:


👉 Evo, co blbneš. Máš zdravý děti, ty jsi zdravá, máš super práci a ty nejsi vděčná.

👉 Evo, ty jsi fakt hrozná. Podívej se na ostatní. Jsou na tom mnohem hůř a ty se tady chováš jako hysterka.


Emoce se prohlubovaly. Bolelo to. Chodila jsem s neléčenými ranami a sama si ubližovala svým hodnocením, jak správně bych se měla chovat a jak vděčná, bych být měla. Do toho jsem uvnitř křičela: Sakra však vděčná jsem, ale proč se sakra cítím, tak jak se cítím. Uvnitř někde hluboko jsem vděčná byla, jen to psychický vypětí, neléčená traumata, byly silnější než vděčnost.


V den, kdy jsem odvážně vstoupila na příjmové oddělení v Bohnicích, zazněla otázka:


,,Jak Vám můžeme pomoci?”


Svou odpověď jsem mezi slzami vykuňkala:

,,Já nejsem vděčná. Můžete mi dát nějaký prášek, paní doktorko?”


Paní doktorka citlivě odpověděla:

,,Na vděčnost Vám léky nepředepíšeme, ale pomůžeme Vám zjistit, co Vás sem přivedlo.”


Začala jsem mluvit. Začali se dít velké věci. Začalo se bolavému dávat jméno. Člověk může být vděčný za vše, co ve svém životě má, ale i přesto může procházet psychickým onemocněním.


Proto, pokud procházíme náročným obdobím. Cítíme se na dně. Psychicky. Fyzicky. Máme pocit, že musíme být vděční, že nám vlastně nic nechybí. Neznamená to, že to dno je třeba přehlížet a dělat, že není. Je to naše. Jsou to naše emoce. Naše duše. Duše, která potřebuje naší pozornost, ohleduplnost, láskyplnou péči. I když jsme vděční, za vše, co máme ❤️


Děkuji Mgr. Katarína Durkáčová - psycholog, psychoterapeut za inspiraci ❤️

64 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše